Hledání „ztraceného“ psa

Je to už hodně roků, ale zasmějeme se tomu ještě dnes. Měli jsme naši mladou fenku jezevčíka puštěnou na zahradě, kde jsme měli i v králíkárně králíky. Nutno podotknout, že králíci a naše fenka měli velmi podobnou barvu.

Po nějaké době jsme Karinu chtěli vzít domů. Všichni jsme věděli, že “Karina“ byla dána

na dvůr,

ale z toho se zázračně ztratila i přes zavřené vrata. Chodili jsme, hledali, volali…, ale všechno bylo marné. Fenka nikde nebyla k nalezení. Protože člověk je tvor podezřívavý, věděli jsme celkem jasně, který soused ji pustil, neslyšně a naprosto dokonale zavřel vrata a tiše odešel. Naše fenka se proto toulá někde venku a kdoví, jestli najde cestu domů.
Pro jistotu jsme se ještě ptali našeho 2,5 letého syna, jestli Karinu neviděl. Kdo ví jak dvouleté děti mluví, ví jak se s nimi domluví. „Kaina tam“ a víc nic. Babička nedala na jeho úsměv, posadila malého na kolo a objížděli několikrát dokola celé město. A malý pomáhal hledat. „Není, není, samá voda“ byla jeho odpověď. Naprosto vyčerpaní přijeli domů. Teď jsme bezpečně věděli, že byla puštěná a to auto, které zastavilo před domem ji ukradlo. Ale ty lidi jsme znali, přece by nebyli něčeho takového schopni, to byla další otázka, která se nám honila hlavou. Nikdo nedal na malého, který po důkladném výletě tahal babičku za ruku, že půjdou nakrmit králíky. Když se konečně dostali na dvůr, Peťa s potutelným úsměvem ukázal na spodní klec. „Sem dáme chleba“. „Tam? Tam ale žádný králík není.“ Tato odpověď malého neodradila a trval na svém. Jaké bylo překvapení, když babička uviděla ve spodní kleci sedět Karinu, která trpělivě čekala na vysvobození. „Kdo ji tam zavřel?“ – byla otázka, která byla zbytečná. „Já! Žekl sem Hup a bylo. Kaina je teď Kájícek“.

“Kájícka“ jsme pochopitelně vysvobodili a na jejich společné hry dávali propříště

větší pozor.

Autor: M.N.
Zdroj: dogsite.cz